Děti, naši velcí učitelé

Na naší poslední přednášce, kterou jsme měli s Pavlem, jsem se dost rozpovídala o dětech, opakovala jsem, jací jsou to pro nás v této době úžasní učitelé, jak nám pomáhají pochopit sami sebe, denně nám nastavují zrcadlo a pomáhají nám vidět tu naší pravdu o sobě samých. V hlavě si rovnám myšlenky na plánovaný seminář „Děti, naši velcí učitelé“ a zároveň mám chuť sdílet s vámi pár myšlenek, jak vnímám děti a jak to s nimi mám já.

Děti  v nás vyvolávají emoce, které nás propojují s naším podvědomím, s naší dušičkou a tím propojují naše podvědomé programy, někdy radost, jindy strachy, vzteky, bolístky aj. do vědomí. Pak je jen na nás, zda to pochopíme a uchopíme nebo zda potrestáme „naše zlobivé děti“ za to, že nás rozčilují nebo vyrušují..

Vidím to na svých dětech, jsou naprosto úžasné. Miluju sledovat jejich chování , naslouchat jim a sdílet s nimi krásné chvíle. Často vidím sebe. V poslední době s nimi trávím mnohem více času ve srovnání s minulostí a to jak doma, tak v přírodě.

Je nádherné vnímat, jak s mojí proměnou (kterou popisuji v článečku Můj příběh) vnímám i změny na dětech.  Mladší dcera si například „dovolila“ krásně vyslovovat, přestože dost dlouho se držela programu, nechci vyrůst, chci zůstat malou a roztomilou a k tomu přeci dětské vyslovování R a Ř i jiných hlásek patří…. Dneska krásně mluví a i paní ředitelka školky zaznamenala tuto výraznou změnu pár dní po té, co se dcera rozhodla změnit tento program. Ptala se mě, kam chodíme, jak se nám to podařilo skoro ze dne na den, tak jsem jí řekla, že jsem dceru odblokovala a že se rozhodla mluvit jasně a zřetelně. Tuto informaci naše paní ředitelka přijala, je úžasná.

Starší dcera zase například „neuměla zpívat“, teda i jsme jí to tvrdili. Nedalo se to vážně poslouchat. Má dvě babičky, které to tak mají a žili jsme všichni v tom, že ač my rodiče zpíváme rádi a celkem pěkně, tak ona ne. Přesto začala chodit do sboru a po tom, co jsem zjistila, že se dají tyto věci přenastavit a změnit, což mě učí Zdeňka Jordánová ve svých knihách i na kurzech již třetí rok, jsem dceru začala podporovat v její snaze zpívat hezky.

Tato naše dnes 9-letá dcera zná Zdeňky filozofii a ví, že je to naše volba, co nám jde a co ne, a že je to na ní.  Knížku Spratek jsme si přečetly například spolu nahlas. V jejím případě padlo rozhodnutí, „chci umět krásně zpívat“. Zrovna včera jsem žasla. Během půl roku nejenom hraje již moc pěkně na klavír, ale její hlásek je hladivý a jemný a krásně si notuje písničky, které hraje. Miluju momenty, kdy sedí u klavíru a „cvičí“.

Také se rozhodla užívat si radosti v životě.  To jsme se učily spolu. Před několika lety na oslavě narozenin, které jsme pro obě děti s manželem organizovali, jsme měli problém. Večer před oslavou intenzivně bolavé ouško mé starší dcery. Již jsem odblokovávala, tak jsme při cestě na pohotovost v horečce zvládly dát rozhovor a přijít na příčinu, co vlastně nechtěla slyšet. Jedna kamarádka ze třídy odmítla jít na oslavu a dvě další se k ní přidaly a to se dcery velmi dotklo a rozhodla se, že to nechce slyšet a že tedy ani ona si oslavu neužije.  Při odhalení příčiny plakala a uvolnila své emoce, pak jsme to přenastavily a dcera si uvědomila, že party bude, že je připravená a že je i pro její mladší sestru. Kupa děti dorazí a že je na ní, co ona zvolí. Izolaci nebo být na oslavě?

S tatínkem k doktorovi dorazili, kontrola proběhla, ani nevím, jestli bubínek prasknul či byl propíchnut či ne…. Každopádně padlo rozhodnutí, dcera se po příjezdu od lékaře v rámci pokračování našeho rozhovoru rozhodla být na oslavě a užít si jí. 

Občas si vzpomenu na situaci, kdy jsem jí ten večer před oslavou říkala, koukni se na mladší sestru, jak umí říct hurá, rozběhne se a užije si to. Koukla se na mě a řekla: „ A mami, jak to děláš ty?“ Nadechla jsem se a hodlala ji říct příklady „svého hurá“….nenašla jsem je….chvíli jsem mlčela a hledala a pak slyším. „Budeme se to učit spolu, jo?“ Ještě dnes se mi zalévají oči slzami, když o tom píšu. Ano bylo to tak. Druhý den na oslavě, jsme se opakovaně spolu zastavili, řekli své společné „hurá“ a běželi si pohrát s ostatními, dát si slalom na koloběžce, skočit pro radost do dálky z místa, hodit pár míčku do připraveného košíku…. Byla to krásná oslava a pro nás obě zlomový okamžik v našem životě. Mimochodem, na bolavé ouško jsme ten den úplně zapomněli, bolest byla pryč, nemoc se nekonala.

Dneska často uděláme své hurá a například koulíme všechny tři sudy v trávě z kopce za barákem nebo si jen tak zazpíváme, projdeme se s naší fenkou či něco společně tvoříme, povídáme si, vaříme aj. Jsou to krásné chvíle a moc děkuji svým dcerám, mým velkým učitelkám za znovuprobuzení dítěte ve mně.

Měla jsem dnes velkou chuť s vámi sdílet tyto své myšlenky a znovu zvolat své díky a hurá. Jdu dál svou cestou a vnímám, že radost a úsměv v životě mi ladí a baví mě to. Dneska v naší rodině není na blbiny jen tatínek, ten to uměl od té doby, co se děti narodily. Lezl po čtyřech, řádil, já u toho kroutila očima a děti věděli, že "na lumpačiny" je tatínek.

V poslední době blbnem společně…prima byla například naše nedávno podniknutá „úletová“, neplánovaná  a naprosto spontánní  účast na akci - pyžamová party, kterou organizovala kamarádka, kde i náš tatínek tančil v pyžamu Zumbu i kankán a o našich emocích snad ani nemá smysl se zmiňovat.

Moc přeji všem rodičům i dětem dovolit si vnímat krásu možnosti být spolu, sdílet společný čas a dovolit si užít tyto neopakovatelné okamžiky.